O inflaci se často mluví v negativní konotaci, ale je růst cen v něčem pozitivní i v této době?

Některým firmám to může pomoci prodat výrobky, které mají vyšší přidanou hodnotu nebo více služeb. Nebo domácnosti to donutí zamyslet se, kde nechávají své úspory a jak je financují. Více se ukazuje, že něco jednou končí. Taková éra, že nám porostou ceny nemovitostí a nebude se to promítat do růstu životních nákladů, končí. Končí také éra, kdy jsme byli zvyklí na klesající ceny energií a nemělo smysl si ceny energií na dlouho fixovat. 

My stojíme před něčím, na co jsme si odvykli, a teď nás to možná poučí v tom smyslu, že se naučíme lépe hospodařit a myslet více na budoucnost. To znamená dělat si finanční rezervy a ty nad úrovní vhodně investovat. Naučí nás to i vnímat, že zadlužení není „zadarmo“. 

 Pokud někdo vymyslí lepší recept na inflaci, než je úroková sazba, tak to bude na Nobelovu cenu.

Co tím myslíte?

Co předchozí vláda měla tendenci slibovat – že může zvýšit důchody, dávat různé covidové pomoci, zrušit superhrubou mzdu a stát se může vesele zadlužovat, aniž by to cokoliv způsobilo – se ukazuje, že to byla minimálně zákeřná nepravda. I právě schodek státního rozpočtu se podílí minimálně třemi až pěti procentními body současné inflace. Nemít rozpočtové hýření během covidu, tak bychom inflaci mohli mít klidně i na úrovni 11–⁠12 procent, a ne 15–⁠16 procent. Což je sice pořád dvojciferné číslo, ale stále by nás tato inflace neposouvala ke třem pobaltským státům, které jsou s inflací na špici Evropy.

Myslím si, že je to takové prozření, že když máme nehospodárné chování nejen doma, ale i na úrovni státu, tak se ukazuje, že z dluhu horko těžko budeme růst, pokud čelíme různým výkyvům a výzvám. Neudělali jsme si z toho vyšší růst, ale vyšší inflaci. A to je ten problém. Ono bychom z dluhu mohli růst, kdyby sama česká ekonomika neměla problémy: nedostatek pracovních sil, přehřátý trh práce, problémy ve stavebním sektoru, pomalá stavební výstavba… Výsledkem musela být inflace a výraznější dovoz zboží a služeb, jinými slovy obchodní deficit bilance. 

To je to, co jste myslela, když jste v jednom ze svých komentářů na Twitteru napsala: „Inflaci jsme si nejen dovezli, ale upekli si doma“?Přesně tak. Ty výčty jsou od fiskální politiky, tedy rozpočtového hýření, po setrvalém problému nedostatku pracovních sil na českém trhu, neřešenou bytovou výstavbou, která zaostávala za potřebou tohoto trhu. Možná už před covidem měly být úrokové sazby na vyšší úrovni a v té době nechávaly inflaci prorůstat ekonomikou. 

Má vláda nástroje k tomu, jak lidem pomoci? Aplikuje je už nyní?

Je dobré si uvědomit, co vůbec může vláda udělat s inflací. Je totiž lichá představa, že inflaci pokoříme nebo zkrotíme tím, že budeme dávat více peněz firmám, domácnostem, všem. To je přesně, co ta „zlá“ inflace chce. Ona chce, abychom ji dál jako obludu přikrmovali. My inflaci ale nepokoříme tím, že budeme plošně rozdávat všem a kompenzovat nárůsty životních nákladů. Tím inflaci nikdy, ale opravdu nikdy nepřekonáme. Naopak. 

Vláda může podpořit domácnosti, které si neumí pomoci samy. Nemají už kam snížit spotřebu, náklady na dopravu a podobně. To je samozřejmě úkolem vlády, to je sociální politika. Zároveň pomoc musí mít velmi cílené a velmi jemné ladění, aby zase nevyvolávala další inflaci. U ostatních domácností ale bude v jejich bedrech omezit spotřebu.

Vláda může ještě hledat příčiny inflace a začít je řešit. První, co je nasnadě, je trh práce. Stát může zpružnit a zjednodušit přijímání a uvolňování pracovních sil, migrační politiku, zrušit zaručenou mzdu, a vůbec se bavit o smyslu a způsobu, jak nastavovat minimální mzdu v české ekonomice. Také trh s bydlením: například umožnit obcím, aby výrazně investovaly do fondu nebo vytvářely podmínky pro výstavbu u soukromých bytů a startovacího bydlení.

Je, nebo není zvyšování úrokových sazeb recept na zkrocení inflace?

Je součástí receptu. Je to ingredience, která nesmí chybět. Ten recept ale není jednosložkový. Když děláme dort, tak potřebujete mouku, vajíčka a cukr. Za mě mouka jsou úrokové sazby, vajíčka představují ovlivněnou fiskální politiku a cukr zase to hezké, sladké, tam bych reflektovala umírněný růst mezd na trhu práce. A může tam být cokoliv dalšího, jako je trh nemovitostí. Je ideální, když v tom receptu jsou minimálně dvě složky –⁠ alespoň mouka a vajíčka. A sladké to sice nebude, ale ty dvě ingredience se alespoň dají slepit. 

Bez růstu úrokových sazeb ale inflaci nikdy nezkrotíme. Můžeme si to ukázat na příkladu Evropské centrální banky. Ta se dlouho snažila přesvědčit trhy, že inflace je přechodný jev a že nemusí zvedat úrokové sazby, ale pak musela rychle otočit a změnit svůj názor.

Trh počítá s tím, že centrální banka bude několikrát za sebou ve výraznějších krocích zvedat úrokovou sazbu. Nikdo ještě lepší recept na inflaci, ve které by nebyla úroková sazba, nevymyslel. Pokud vymyslí, tak to bude na Nobelovu cenu. Není to ale jen o tom, že s inflací musí bojovat centrální banka, ale rozumně, odpovědně a střízlivě se musí právě chovat vláda. V ideálním případě musíme i pomáhat ekonomice a přizpůsobit se novým výzvám. Struktura na trhu práce, v oblasti bydlení, ale také energetická soběstačnost, diverzifikace zdrojů energie, surovin, materiálů – to musí být součástí řešení. 

Nájemní bydlení umí filtrovat lépe potřeby domácnosti než vlastnění konkrétní nemovitosti.

Na úrokové sazby se ptám z toho důvodu, že mladým lidem se nyní začíná rozplývat sen o vlastním bydlení, mají totiž čím dál větší problém dosáhnout na hypotéku. Má tato situace nějaké řešení?

Když si dáme dohromady dvě fakta, a to je výše cen nemovitostí a výše úrokových sazeb, tak bohužel tyto proměnné nás činní druhou nejpřehřátější ekonomikou mezi zeměmi OECD. To jsou oficiální data Bloombergu. Prvotní příčinou není úroková sazba, ale právě roztočená nabídka. 

Mladí lidé navíc nejspíš uvažují jinak, než jsme uvažovali my jako generace Husákových dětí nebo generace mých rodičů. Nutkavá potřeba něco vlastnit by v současné době měla být podrobována racionální úvaze. Vzhledem k tomu, co se děje na trhu s bydlením, co se děje nejen úrokovým sazbám, ale také se zpřísnilo čerpání hypoték, tak se nemůžeme zlobit na ČNB. Ona nás tak trochu chrání před špatnými rozhodnutími se předlužit, mít vysoké měsíční splátky na hypotéky a nemít tak žádnou finanční rezervu na výjimečné výdaje. Tyto limity nás mají opravdu chránit, není to nic proti mladým lidem. Mají zajistit nějakou naši finanční stabilitu. Situace je opravdu velmi nepříjemná, ale je to realita. 

Než stát nějakým způsobem pohne se startovacími byty nebo dostupností obecních bytů, tak si myslím, že tato doba opravdu nahrává nájemnímu bydlení. Není to nic podřadného, naopak vidím v nájemním bydlení mnohé výhody, kterou je i flexibilita. Nejen mobilní, že můžu jít pracovat jinam, odejít do zahraničí, ale i ta, že můžeme své bytové potřeby flexibilně upravovat podle toho, jak se nám vyvíjí vztah či rodina. 

Na vlastní bydlení přece jen řada Čechů zatím nedá dopustit. Na to poukazuje i letošní průzkum Eurostatu, podle kterého v nájemním bydlení žijí spíše Rakušané, Němci nebo Švýcaři, na rozdíl od nás. Je to způsobené právě již zmiňovanou českou mentalitou, která se předává z generace na generaci? Nebo se to nějakým způsobem ještě otočí? 

Většinou to změní realita. Já jsem také byla vychována v tom, že si nejprve musím pořídit bydlení, pak jezdit na dovolenou a pak auto. Asi v nás ještě zůstává pocit, že když si pořídím nemovitost, tak se finančně zajistím. Ono to ale už vůbec není pravda. 

Nejde jen o to koupit nemovitost. Než dostavíte, tak musíte něco opravit, investovat nebo doupravit. Je to dlouholeté, náročné a celoživotní, vyžaduje to pravidelné investice. Musíte splácet hypotéku i v době, kdy vám rostou příjmy nebo nedej bože vypadnou příjmy, nebo když se rozrůstá rodina a jeden z rodiny zůstává doma a najednou zůstane jeden příjem, a ne dva. Může to být hrozba pro naši finanční stabilitu, pokud máme finance na hraně a nejsme si jisti, jak se nám bude dařit v kariéře. Navíc nechceme chodit do práce jen kvůli tomu, abychom měli jak splatit hypotéku.

Je ekonomicky racionální jít do nájemního bydlení, minimálně na začátku. Člověk si ujasní, co chce od života, posune se ve své kariéře, jednotlivé fáze života třeba i s dětmi jsou často spojené s jinou bytovou potřebou. Možná právě nájemní bydlení umí filtrovat lépe potřeby domácnosti než vlastnění konkrétní nemovitosti.  

Inflace v květnu dosáhla 16 procent. Na co se máme připravit ve druhé polovině roku? Kam až inflace může dosáhnout?

Co ukazují prognózy, tak věříme, že z hlediska meziročního růstu se nejspíš dostaneme na vrchol v červenci, nejpozději v srpnu. Co se týká meziměsíčního růstu, tak jsme evidentně už na vrcholu, protože poslední dva měsíce byly stejné, nemělo by dojít k akceleraci, tedy zrychlení meziměsíčního růstu. Suma sumárum, v létě by měla inflace vyvrcholit. I v dalších měsících bychom si ale měli uvědomit, že se bavíme o přírůstku, meziroční změně. To neznamená, že ceny budou klesat, jen inflace bude zpomalovat – růst cen bude zpomalovat. Takže výrobky a služby budou dražší a dražší, ale přírůstky nebudou tak výrazné.

S ohledem na podzim se ale domácnosti začnou chovat úsporně a omezovat některé výdaje. Očekáváme, že poptávkou tažená inflace bude pozvolna ustupovat a bude postupně převažovat nákladová inflace. Musíme počítat s růstem cen energií a základních potravin, a to kvůli nedostatku obilí a dalších potravin v důsledku válečného konfliktu, jehož konec je zatím v nedohlednu. I přesto na konci letošního roku bude inflace dvojciferná, zpomalovat by měla až od jara příštího roku. 

Proč nebude růst cen zpomalovat třeba již na začátku příštího roku?V lednu často dochází k přecenění cen klíčových položek, jako jsou dodávky vody, řadí se k nim i služby podobné v restauracích nebo hotelích. Se zpožděním se projeví i ceny energií. To bude pro některé domácnosti další nárůst, který bude částečně kompenzován vládními opatřeními v boji proti vysokým cenám energií. 

Mzdy podle dat ČSÚ nyní sice rostou, ale ceny zboží a služeb rostou ještě rychleji. Bude tento trend i nadále pokračovat, nebo se situace obrátí?

V příštím roce, kdy očekáváme inflaci mezi šesti až osmi procenty, bohužel bude platit stejně jako v letošním roce. S růstem mezd si horko těžko vyděláme na inflaci. Upřímně očekáváme, že v příštím roce reálné příjmy domácností poklesnou. Ale měl by to být už jeden z posledních poklesů. Teď ten poslední pokles reálných příjmů a ten, který v tomto roce ještě zažijeme, nás z hlediska růstu reálných příjmů vrátí řekněme o čtyři roky zpátky. 

Připravme se na to, že i v roce 2023 růst mezd u většiny domácností bohužel nevykryje růst životních nákladů. Pokud se nám ale podaří dát inflaci víc pod kontrolu, tak v ideálním stavu by se situace v roce 2024 měla obrátit a měli bychom to více pocítit v tom, že případný růst příjmů by nám měl minimálně kompenzovat růst inflace a postupně vykrýt ty ztráty, které zažíváme v roce 2021 a 2022.

Nejprve vyřešme slabiny české ekonomiky. Přijetí eura nám ale problémy nevyřeší.

 

Dlouhodobým cílem České národní banky je dvouprocentní inflace. Je to stále reálné? Kdy toho případně můžeme dosáhnout?

Dvě procenta jsou sice střed, ale stále máme pásmo v rozmezí jednoho až tří procent, takže nějaká benevolence tam je. Myslím si, že benevolence je to, co nevytváří nutnou potřebu zatím změnit inflační cíl. Dvouciferná inflace ale začíná mít vlastní dynamiku, žije vlastním životem, a to je v podstatě to, co dnes zažíváme. Proto inflační cíl odpovídá nízké, jednociferné inflaci. Je snadno ukočírovatelná. 

Pokud chce centrální banka zůstat v cenové stabilitě a dostat se na inflaci pod tři procenta, tak je to myslím stále kredibilní úkol. Bude k tomu muset ale dělat odpovídající kroky: zvednout úrokové sazby, v případě potřeby také zabránit oslabování koruny, pokud není způsobené ekonomickým důvodem. Tedy že koruna ještě víc neprodražovala suroviny, které dovážíme ze zahraničí. 

Často se argumentuje tím, že země používající euro mají inflaci aktuálně nižší. Je to tedy řešení ke snížení inflace – přijmout euro jako oficiální měnu? Nebo jaké faktory za tím stojí?

Toto stanovisko není pravdivé, protože pobaltské státy Estonsko, Litva, Lotyšsko mají dokonce vyšší inflaci než Česko. Je to dáno dynamickým růstem mezd oproti produktivitě práce. Takže taky podobný problém, jako máme my. Samozřejmě se porovnáváme s průměrem, který je určitě nižší, než má ČR, ale v rámci eurozóny jsou velké rozdíly. Jinými slovy, euro není recept na inflaci. My s eurem můžeme mít vysokou, ale i nízkou inflaci. 

Na čem právě záleží, je najít příčiny české inflace. Z části je to doma upečená inflace. Pokud by ČR měla euro i v době covidu, tak bychom prohýřili 900 miliard schodku, které jsme měli za poslední dva covidové roky. Stejně, jak jsme prohýřili teď. Pokud bychom přehnaně podpořili poptávku v době, kdy tady byla nedostatečná nabídka, problémy ve výrobě a přehřátý trh práce – nedostatek zaměstnanců a z toho vyplývající růst mezd – tak bychom stejně i s eurem měli vysokou inflaci. A proto nejprve udělejme domácí úkoly: vyřešme tyto problémy a slabiny české ekonomiky. Euro nám ale problémy nevyřeší, tu důchodovou reformu neudělá, zdravotnictví nám nezreformuje, vzdělání nám nezmodernizuje a rozpočty nám nesníží. My si to musíme udělat sami a pak k tomu můžeme mít euro.