Prodali Eiffelovku a Karlštejn, které jim nepatřily. Přečti si o neuvěřitelných českých podvodnících
S vidinou, že budou brzy vlastnit Eiffelovu věž nebo Karlštejn, se zámožní lidé napálili. Zaplatili velké sumy za nic. Před zhruba 100 lety se totiž stali oběťmi českých podvodníků.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
Prodali Eiffelovku a Karlštejn, které jim nepatřily. Přečti si o neuvěřitelných českých podvodnících
S vidinou, že budou brzy vlastnit Eiffelovu věž nebo Karlštejn, se zámožní lidé napálili. Zaplatili velké sumy za nic. Před zhruba 100 lety se totiž stali oběťmi českých podvodníků.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
Jeden byl syn bohatého starosty ze severovýchodních Čech a druhý zase syn vlašimského lékaře. Nalákali pár lidí z řad elitní smetánky tím, že jim ke koupi nabídli něco, o co by se jinak ostatní poprali. Když ti „boháči“ zjistili, že se jednalo o podvod, vlastní hanbou na ně ani nepodali trestní oznámení. Přinášíme ti příběhy o tom, jak jedni z nejznámějších českých podvodníků dokázali prodat dvě historické památky, aniž by je vůbec sami vlastnili – francouzskou Eiffelovu věž v Paříži a český Karlštejn nedaleko od Prahy.
Viktor Lustig
Příběh Viktora Lustiga se začal psát 4. ledna 1890 v městečku Hostinné, které se nachází jen kousek od Trutnova. Narodil se do rodiny starosty. Podle odhalených vězeňských novin ale Lustig popisoval své rodiče jako „nejchudší rolníky“, kteří ho vychovali v ponurém domě z kamene. Jeho otec údajně kradl, aby přežil, ale pouze od chamtivých a nepoctivých lidí.
Od raného věku se mu dostávalo to nejlepší vzdělání, plynně mluvil pěti různými jazyky. Svůj intelekt ale využíval netradiční cestou a ve svých „teenagerovských“ letech si přivydělával drobnou kriminalitou. Zkoušel pašeráctví, z toho se přesunul přes kapsáře, lupiče až po pouličního podvodníka.
Po maturitě odjel do Francie, kde se mu spíš než studium na Pařížské univerzitě zalíbila tamní bohatá smetánka. Nalákala ho možnost připravit je o více peněz, než by to vůbec šlo od pouličních lidí, na které se původně zaměřoval. Naučil se hazardní hry, které předváděl cestujícím první třídy na palubách lodí, které tehdy mířily do New Yorku. Na palubách nabízel falešné dluhopisy a pod pozměněnou identitou obíral bohaté lidi o velké peníze.
Dalším povedeným trikem byly jeho stroje na tisknutí peněz, které údajně tiskly 100dolarovou bankovku každých šest hodin. Za každý stroj si účtoval 30 000 dolarů a nabízel je zámožným klientům. Po dvou 100dolarových bankovkách stroj ale tiskl už jen prázdné papírky. Než si toho podvedení zákazníci mohli všimnout, po Lustigovi a výdělku se slehla zem.
Eiffelovka na prodej, přísně tajné
Jeho nejpovedenějším kouskem byl ovšem prodej Eiffelovy věže. Vtip byl v tom, že prodal něco, co mu ani vůbec nepatřilo. Jak se mu to podařilo? Lustigovi bylo na jaře 1925 už 35 let a v té době se nacházel v Paříži. Eiffelova věž chátrala a město nemělo prostředky na péči o věž. Dnes už ikonická památka byla původně postavená pro pařížskou světovou výstavu v roce 1889, ve městě ani neměla zůstat trvale. Vláda proto zvažovala, že by se železná věž rozebrala a zlikvidovala.
Této situace Lustig využil a nechal si padělat doklady. Vytvořil si falešný dokument, díky kterému se mohl vydávat za úředníka ministerstva pošt a telegrafů. Nechal si padělat i pozvánky a šest významných podnikatelů, kteří se zabývali zpracováním šrotu, si přizval do luxusního hotelu de Crillon v Paříži. Svěřil se jim s „důvěryhodnou, ale přísně tajnou informací“: „Kvůli technickým závadám, nákladným opravám a politickým problémům, o kterých nemohu mluvit, se bourání Eiffelovy věže stalo povinným,“ řekl jim údajně v tichém hotelovém pokoji.
Bylo na obchodnících, jak se rozhodnou: buď nechají věž nadále chátrat, nebo ji koupí a sami ji zdemolují. Tento obchod samozřejmě lákal všechny, protože jednoduše znamenal postup do vyššího postu v komunitě pařížské elity. Zkrátka sen každého z nich. Nejvyšší nabídku nakonec dal Andre Poisson.
200 tisíc franků za Eiffelovku a 50 tisíc za úplatek
Lustig mu sice kladl na srdce, aby se o obchodu nikde nezmiňoval, ani před vlastní ženou, Poisson se jí však přece jenom svěřil. Nicméně jeho manželka byla nedůvěřivá. Přišlo jí divné, proč vše seběhlo tajně a narychlo.
Poisson proto raději svolal další schůzku a na podezřelou nabídku se přeptal. Podvodník Lustig se mu na schůzce „přiznal“, že obchod utajil z toho důvodu, že hledal cesty, jak by si vylepšil svůj příjem. „Každý peníz bokem mi velmi pomůže, a to je i přesně ten důvod, proč bych byl nerad, aby se o tom mluvilo nahlas. Mohlo by to celý obchod jaksi pokazit,“ řekl Lustig Poissonovi. Ten pochopil, že jde jen o dalšího úředníka, který chce úplatek. S takovými typy úředníků ale neměl problém obchodovat.
Na příštím setkání dal Poisson Lustigovi 200 tisíc franků za Eiffelovu věž i 50 tisíc franků za úplatné. Domluvili se, že Lustig dá Poissonovi vědět, jakmile dostane pokyn od ministerstva k demolici. Podvodník ovšem mezitím zamířil do Vídně a Poisson se věže nikdy nedočkal. Ten byl ale natolik zahanbený svou naivitou, že Lustiga na policii ani neudal.
Jak Lustig přišel k penězům od „poctivého“ mafiána
V Americe pokračoval Lustig s dalšími podvodnými obchody. Napálil dokonce jednoho z nejznámějších šéfů organizovaného zločinu všech dob – Al Caponeho. Lustig ho přesvědčil, aby mu půjčil 50 tisíc dolarů na investici do akcií. Následně si tyto peníze schoval dva měsíce u sebe a pak mu je do posledního dolaru vrátil a předstíral, že se mu investice nepovedla. Capone mu v domnění, že s ním Lustig jedná poctivě, nakonec dal ještě 5 tisíc dolarů, o což Lustigovi celou dobu šlo. Plánem bylo si od Caponeho v následujících letech ještě párkrát obdobně „půjčit“ a pak už se s penězi nikdy nevrátit.
Federální agenti už tou dobou na podvodníka číhali a bylo jen otázkou času, kdy bude konečně zadržen. Lustigovi nakonec zlomilo vaz padělání bankovek. V roce 1934 byl zatčen a poslán do vězení na patnáct let do nechvalně proslulého Alcatrazu. Odseděl si více než 11 let, a to do té doby, než 9. března 1947 dostal zápal plic. O dva dny později zemřel. Na úmrtním listu měl vyplněné povolání „učeň prodavače“.
Harry Jelínek
Podobný kousek i v podobnou dobu jako Lustig předvedl Josef „Harry“ Jelínek, když prodal slavný hrad Karlštejn nedaleko Prahy nic netušícím americkým „boháčům“. Příběh Jelínka byl ztvárněn i ve filmu Velká sázka o malé pivo, hlavní role se zhostil Oldřich Kaiser. Ale popořadě.
Jelínek se narodil 14. října 1905 ve Vlašimi do rodiny otce lékaře. Jako od prvorozeného syna se od něj očekávalo, že se vydá podobnou cestou. Po první světové válce ho otec nechal studovat na gymnáziu v Benešově, kde se mladý Josef začal oslovovat jménem „Harry“. V prospěchu nevynikal, proto ho otec poslal na gymnázium v Praze, kde středoškolské vzdělání dokončil. Lékařskou fakultu ale k otcově zklamání nedostudoval. Za mlada se motal kolem elitní smetánky a živil se jako příležitostný gigolo.
Následně si Jelínek otevřel obchod se starožitnostmi a uměleckými předměty, prodával i mnoho padělků od slavných německých a francouzských malířů. Do roku 1937 na něj bylo podáno přes 500 žalob, ale vzhledem k tomu, že neustále měnil adresu, upozornění soudu nikdy nepřevzal. Od konce 20. let se Jelínek věnoval závodům na motocyklu na vrcholové úrovni. Seznámil se zde s řadou vlivných lidí, včetně šlechtice a závodníka Jiřího Kristiana Lobkowicze. Konexe s Lobkowiczem ho údajně inspirovaly k podvodnému prodeji Karlštejna.
Předstíral, že je majitelem hradu Karlštejn i tramvajové linky
Psal se rok 1931, Jelínkovi bylo tehdy 26 let. Lobkowicz pozval Jelínka na hrad Karlštejn, kde se uskutečnilo setkání s bohatými americkými obchodníky. Všichni, včetně Lobkowicze a podplaceného služebnictva, Jelínka oslovovali jako barona s šlechtickým titulem a předstírali, že je majitelem Karlštejnu jakožto rodinného sídla. Aby toho nebylo málo, Jelínek řekl návštěvníkům, že chce „svůj“ hrad prodat. Tuto nabídku si američtí podnikatelé nenechali ujít. Brzy nato vyjednali smlouvu a zaplatili Jelínkovi zálohu ve výši 30 tisíc dolarů.
Podvodník s penězi následně odcestoval do (tehdy jugoslávského) Splitu. Shodou náhod se zde potkal i se svými americkými obchodními partnery. Jelínek jim tam ještě ke všemu stačil prodat vypůjčenou jachtu za 10 tisíc dolarů. Když podnikatele zastihl pravý majitel jachty, pochopili, že podobný podvod se možná udál i při prodeji Karlštejnu. Stačil jeden telefonát a přes amerického konzula v Praze se dozvěděli, že hrad nepatří žádnému baronovi, ale státu. Kupci se prý natolik styděli, že na Jelínka nepodali ani trestní oznámení.
V roce 1939 se Jelínkovi podařilo nafingovat ještě další prodej, a to jedné z pražských tramvajových linek. Podobně jako u Karlštejnu podplatil průvodčího, aby ho oslovoval ředitelem. Podtrženo, sečteno, Jelínek si od jiného amerického podnikatele za tramvajovou linku 1 – která mu nikdy ani nepatřila – vzal 4 tisíce dolarů. S penězi potom opět zmizel.
Před druhou světovou válkou se Jelínek oženil s Ludmilou Bačkovskou, dcerou významného knižního nakladatele. Údajně začal sympatizovat s nacistickým Německem, a dokonce pak vydával nacistický časopis a antisemitskou literaturu. Po válce žil v Německu a Itálii. Zemřel v Itálii v roce 1986.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
