Tomáš Halgaš vystudoval na Oxfordu, prodal aplikaci Twitteru a nyní pro gigant pracuje. Co si myslí o trollingu na internetu?

Na jedné straně jsou zde různé aplikace typu Messenger. Tam se může snadno stát, že jste chvíli neaktivní a už máte desítky nepřečtených zpráv, ve kterých se nevyznáte. Snadno vám může utéct něco podstatného.

Pak jsou zde různé skupiny na sociálních sítích, nejčastěji na Facebooku. Tam se zase všechno ztrácí v nekonečném facebookovém algoritmu. Členové jsou frustrovaní, že nemají důležité informace, a administrátor se zlobí, že nikdo nečte jeho zprávy.

Na platformách jako Slack nebo Discord je to velmi komplikované. Musíte spravovat jednotlivé kanály a administrátorům nepomáhají skoro žádné nástroje.

Vytvořili jste tedy prostor, kde se lidé mohou virtuálně setkávat a komunikovat. Jak si ale máme Sphere představit?

Nejlepší je představit si Sphere jako klubovnu. Člověk přijde dovnitř, některé lidi zná a některé ne. Na stěně visí nástěnka, kde nalezne nejdůležitější informace. Může se jen rozhlížet, diskutovat s ostatními nebo si jen sednout do rohu a povídat si s jedním člověkem.

Hlavním médiem je stále chat, ale je plynulejší a přirozenější. Vymysleli jsme pár zajímavých nástrojů. Například když konverzace o něčem skončí, je vymazána nebo archivována. Ve skupině jsou tak vidět pouze aktivní vlákna. Není to vůbec náročné udělat, ale ještě o tom takto nikdo neuvažoval.

Čí nápad byl Sphere? Váš, nebo Nicka D'Aloisia?

Přišli jsme na to společně. Potkali jsme se na Oxfordu. Nick přišel s nápadem udělat nástroj pro vyhledávání lidí podle toho, o čem si dokážou povídat.

Já jsem tehdy pracoval ve Facebooku na zlepšování návrhů přátelství. Napadlo mě, že můžeme tyto lidi nejen vyhledávat, ale také rovnou spojovat a umožnit jim komunikovat mezi sebou. Dohodli jsme se, odešel jsem z Facebooku a začali jsme budovat firmu.

Ve Facebooku jste byl nakonec zaměstnán jen tři měsíce.

To ano, ale líbilo se mi tam. Setkal jsem se se zajímavými algoritmy i lidmi. Pamatuji si, že každé ráno dělali eggs royale. Vymysleli to tak lišácky, že vždy udělali jen pár porcí, aby lidé chodili dříve do práce.

Vtipkování na internetu není samo o sobě problém. Jen do něho musíme vnést více lidskosti.

Proč jste pak prodali Sphere Twitteru?

Nejprve jsme ho ani nechtěli prodat. Měli jsme ale opačný problém než většina softwarových firem, která si umí zaplatit nové uživatele, ale nedaří se jim udržet si je. Když jsme někomu ukázali Sphere, rád s námi zůstal, ale bylo velmi obtížné dostat na platformu celou komunitu.

Snažili jsme se najít partnerskou aplikaci, ze které by uživatelé chodili i do Spheru. Zjistili jsme, že Twitter se zrovna zaměřil na komunity. Líbil se nám také jako firma, neměl takovou problematickou minulost jako Facebook.

Ukázali jsme jim, co jsme do té doby vybudovali. Řešili podobné uživatelské problémy, přičemž my jsme byli s vývojem mnohem dále. Nechtěli být partneři, ale rovnou Sphere koupit. Dohodli jsme se.

V jednom z rozhovorů jste říkal, že vaším cílem je i vytváření důvěry mezi lidmi na internetu. Jak v tomto kontextu vnímáte vystupování Elona Muska, který chtěl Twitter koupit a je znám tím, že rád trollí, přičemž jeho tweety ovlivňují i ​​trhy?

Nebudu se vyjadřovat přímo k situaci s Elonem Muskem. Řekněme ale, že máme na sociální síti člověka, který je velmi důležitý, ale trollí. Vtipkování na internetu není samo o sobě problém. Jen do něho musíme vnést více lidskosti. Problém vidím v tom, že ve fyzickém světě se děje při rozhovoru mnoho věcí, které nám pomáhají pochopit, jak to ten druhý myslí.

Když chcete žertovat, tak se třeba potměšile usmíváte a já vím, že se tomu můžu zasmát. Ale v psané podobě by to někdo mohl vzít vážně. Tam vzniká nepochopení, a tím i nedůvěra.

Řekněme, že tohoto člověka nepochopilo více lidí, kteří jsou pro světovou ekonomiku důležití, a už padla na jeho hlavu i žaloba. Co s tím? Asi nemůžeme dát povinné smajlíky na příspěvky, které nemají být brány vážně…

Nevím, dalo by se vymyslet spoustu věcí. Například by mohlo být u příspěvku zobrazeno, jak se při jeho čtení ostatní uživatelé zatvářili. Nebo může umělá inteligence zhodnotit, že jste zaujali docela razantní postoj, kterému nemusí všichni porozumět, a navrhne, jestli tam nechcete přidat alespoň mrkajícího smajlíka. Můžeme přidat button „neporozuměl jsem“ se žádostí o další vysvětlení…

Co vás překvapilo, když jste přišel do Twitteru?

Když jsem byl ve Facebooku, měl jsem pocit, že je to dobře promazaný stroj. Vše bylo přesně definováno, metriky byly velmi rigorózně rozpracovány, šlo to jako po másle, ale nebylo moc prostoru pro kreativitu. Překvapilo mě, že Twitter mnohem víc připomíná velký startup. Panuje zde větší míra volnosti, ale právě proto záleží na tom, aby šikovní lidé ve firmě našli strategické průniky. 

Jakou funkci v Twitteru nyní zastáváte?

Náplní mé práce je tvořit technologickou strategii. Působím nad týmy a zodpovídám se přímo vedení. Většinou to vypadá tak, že můj ředitel nebo někdo ještě výše má nějaký nápad na zlepšení platformy. Přijde za mnou s otázkou, jak bychom jej mohli udělat. Je na mně posoudit, zda se do toho zvládneme pustit interně, zjistit, kdo má k tomu kapacity, nebo to řešit externí pomocí, případně akvizicí.

Komunikujete s centrálou výlučně online?

S vedením jsem se zatím v Kalifornii nesetkal ani jednou. Máme kanceláře po celém světě, ale v mnoha týmech spíše fungujeme online. Spousta lidí díky tomu může pracovat z domova i na plný úvazek a pochvaluje si to.

Vám se nechce zpátky do Kalifornie?

Žil jsem v Silicon Valley přibližně půl roku a stačilo mi to. Zdálo se mi, že je tam mnoho lidí „jednorozměrných“. Například jsou dobří jen v technologiích a v ničem jiném. Ale já si chci povídat i o vesmíru, životě, filozofii… V Londýně je to v tomto ohledu pro mě snazší.

Navíc mi chyběla sounáležitost. Jeden kalifornský investor mi to popsal takto: USA je místo, kde ze sebe lidé navzájem vytěží hodnotu, jinými slovy obchodují. Lidé tam sice jsou extrovertnější a hlučnější než v Anglii, ale je obtížnější vytvořit si tam upřímné a hluboké přátelské vazby.

Bohatí a chudí žijí v oddělených čtvrtích, nesetkávají se dokonce ani ve veřejné dopravě. Velké firmy mají dokonce své vlastní autobusy. Zároveň mi vadila mnohem vyšší kriminalita. Za těch šest měsíců se mi mnohem častěji než na ostrovech stalo, že jsem od kamaráda slyšel, že ho vykradli nebo mu rozbili okno na autě.

Podle průzkumu Go4Insight používala Twitter v roce 2021 jen 3 procenta Slováků na denní bázi a 13 procent alespoň jednou měsíčně. Co může za toto nízké číslo?

Přiznám se, že opravdu nevím. Mohl bych spekulovat, že v západních zemích vzniklo mnoho silných sociálních sítí najednou a Facebook to tehdy dost vyhrál. Expandoval do světa a rychle spolkl uživatele lokálních platforem, jako například u nás Pokec. Twitter se na Slovensko dostal později a bylo to pro něj mnohem obtížnější, protože už dominoval Facebook. Ale to je jen moje spekulace. 

Co musí dnes mít sociální síť k tomu, aby uspěla?

Sociální sítě a v širším pojetí i softwarový průmysl jako takový prošly dvěma fázemi a nyní vstupují do třetí. První fáze připomínala „Divoký západ“. Vymyslely se mechaniky, a nakonec byli i samotní zakladatelé překvapeni, kolik lidí plaftormy používá a také jakým způsobem je používají. Potom přišly časy, kdy jsme se rozhodli vše optimalizovat. Začali jsme ve velkém využívat umělou inteligenci a psychologicky manipulovat s uživateli.

Nyní si začínáme uvědomovat nedostatky takového přístupu. Musíme čelit problémům s bezpečností a soukromím či návykovostí sociálních sítí. Přišli jsme na to, že z jejich používání vlastně lidé nemají dobrý pocit a nemají vůči nim důvěru, nevytváří se sounáležitost.

Firmy si začínají uvědomovat, že pokud chtějí uspět, musí vytvořit prostor, který bude lidštější. Místo, kde se můžeme opravdu spojovat a vytvářet mezi sebou vztahy. Facebook se už také snaží vytvořit komunity, i když jsem vůči tomu skeptický. Trh je již nasycený, ale pro lidštější sociální sítě je stále prostor. Třetí fáze ještě může zamíchat karty.

Facebook vyrostl extrémně rychle. Dnes už víme, že mnoho věcí zakladatelé nepromysleli.

Znamená to, že ještě může přijít síť, která porazí i největší hráče?

Určitě ano.

Jedním z velkých projektů Marka Zuckerberga je metaverzum. Je tento koncept budoucností sociálních sítí, který splňuje i požadavky třetí fáze, nebo je to jen experiment, který nemusí vyjít?

Určitě má slibný potenciál. Bude ale záležet na tom, kterým směrem se vydá. Historicky se Facebook vše, co vytvořil, snažil rychle zpeněžit místo toho, aby budoval dlouhodobou hodnotu pro uživatele. Otázkou je, jestli se nám opravdu chce nosit na hlavě nějaký těžký nesmysl a dívat se na virtuální avatary lidí. To už by asi bylo lepší setkat se nebo si zavolat přes videohovor.

Na druhé straně mnoho mladých lidí dnes baví to, že se mohou v metaverzu setkat na sopce nebo na Marsu. Když se podíváme na hry, vidíme, že tento koncept funguje. Realisticky si nejsem jist, jak se metaverzum uchytí v širší komunitě.

Je jedno, jak daleko po světě cestuji nebo jak daleko bydlím. Pořád jsem Slovák.

Dokážete odhadnout, proč se nyní Metě, která má pod sebou Facebook, Instagram i vývoj metaverza, zhoršují hospodářské výsledky?

Když se podíváme do historie firmy, vidíme, že měla spoustu problémů. Facebook vyrostl extrémně rychle. Dnes už víme, že mnoho věcí zakladatelé nepromysleli a sami byli překvapeni, jak se některé věci „vyvrbily“. Síť donutila širší společnost a také zákonodárné orgány, aby se mnohem přísněji dívaly na používání sociálních sítí a nakládání s daty. Má to samozřejmě i finanční dopad.

Zároveň je Facebook velice optimalizovaná firma. Každé čtvrtletí se snaží zdokonalit metriky. Ale podobně jako v politice se jim stává, že krátkodobé cíle nedají prostor dlouhodobým. Právě u nich platí, že i když umí uživatele udržet na stránce, lidé z takto stráveného času nemají vůbec dobrý pocit. A to platí, i když se dívám na videa s roztomilými koťaty.

Mluvíte o tom, že se v budoucnu chcete vrátit na Slovensko. Proč?

Je jedno, jak daleko po světě cestuji nebo jak daleko bydlím, pořád jsem Slovák. Když sem přijdu, cítím, že tady jsem doma. Stále mě to táhne k pomoci Slovensku tam, kde umím. Ať už podnikatelům se startupy, nebo různým komunitám. Je to spíše otázka načasování. Jelikož máme kancelář v Londýně, nemohu se jen tak sbalit a přijet na Slovensko.

Neodrazuje vás horší podnikatelské prostředí nebo nestabilní politická situace?

Na jedné straně ano. Daňové zatížení je vyšší, zákoník práce komplikovanější. Když srovnám podnikatelské prostředí s Velkou Británií, není dost konkurenceschopné. Ekonomicky se mi návrat za současných podmínek nevyplatí.

Na druhé straně buď můžu být malá ryba v celém moři, nebo velká ryba v rybníku. Na Slovensku mám lepší síť lidí. Spoustu z nich jsem poznal v době akvizice nebo při různých oceněních. Mám zde velmi výhodné zázemí.

Rád se učíte nové věci, zkusil jste si balet, pilotování, věnujete se cizím jazykům, hrajete tenis. Kdy to stíháte, když se vedle toho ještě rád vyspíte?

Je to všechno otázka priorit a efektivního využití času. Ten se vždy najde, když opravdu chcete. Nedělám mnoho populárních věcí. Nemám ani televizi. Co se týká spánku, myslím si, že umí překvapivě spoustu času ušetřit. Když jsem dobře vyspalý, mám celý den energii a stihnu spoustu věcí.

Znamená to, že jste jako člověk dobře zorganizovaný?

Když se podívám na své okolí, musím říct, že jsem. Mám nástěnku, kde mám činnosti zorganizované v tematických okruzích, a vlastní kalendář, do kterého mají přístup moji nejbližší, aby věděli, kdy jsem pro ně dostupný.

Pro Oxford je důležitější, jak rychle se umíte naučit něco, co jste dosud vůbec nevěděli, než aby zkoušeli, co jste se už ve škole naučili.

Vnímáte to jako zálibu, nebo nezbytnost?

Říká se, že disciplína vytváří svobodu. Určitě je pravda, že uvolní spoustu času. Díky kalendáři mnohem méně řeším časová nedorozumění s nejbližšími. Jen zřídka se mi stává, že bych na něco zapomněl.

Umíte i nechat všechno běžet a „jet freestyle“?

Ano, i na to mám vyčleněný čas (smích). Například mám bloky, kdy si jen čtu, a když mi do toho přijde něco příjemného, ​​co chci dělat, rád změním činnost. A když přijde zajímavá akce na poslední chvíli, přesně vím, které aktivity můžu přeorganizovat, abych na ni šel.

Nedá mi nezeptat se, jak jste se dostal na Oxford z bratislavského gymnázia?

Nemyslím si, že na to existují nějaké triky. Byl jsem na skvělé škole, dobře jsem se učil, a tak jsem měl možnosti. Podal jsem si přihlášku a dopadlo to tak, že mě pozvali na pohovory a přijali mě. Sám jsem od toho moc nečekal. Dokonce jsem měl pocit, že jsem jeden z pěti pohovorů pokazil.

O co tehdy šlo?

Musím říci, že znalostní otázky byly opravdu obtížné. Byly o dost pokročilejší než naše středoškolské učivo. Zeptali se mě, jestli jsem se s něčím setkal a já jsem musel upřímně odpovědět, že jsem o tom nikdy neslyšel.

Oni však jen hledali, jak daleko se umím dostat, než narazím na něco, co nevím. Lidé na Oxford přicházejí z různých zázemí a mají různé znalosti. Pro Oxford je proto důležitější, jak rychle se umíte naučit něco, co jste dosud vůbec nevěděli, než aby zkoušeli, co jste se už ve škole naučili. Velice rychle se musíte dostat na stejnou úroveň jako ostatní. Učivo bylo opravdu na hodně vysoké úrovni.

Co byste poradil studentům, jejichž snem je studovat na Oxfordu?

Doporučil bych jim opravdu se začíst do problematiky, která je zajímá. Už po jednom podrobném přečtení knihy si dokážete o problematice lépe popovídat. Získáte také cit pro to, jak asi bude vypadat vaše studium na univerzitě.

Jak vzpomínáte na své studentské roky?

Byl to fantastický, pokořující zážitek. Učil mě například profesor, který napsal jeden z prvních protokolů internetu, a další osobnosti, které se studentům často věnovaly i jeden na jednoho. I moji spolužáci byli skvělí a šikovní lidé z celého světa.